Malý velký zázrak

10. února 2017 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Nepřítel, soupeř a malý zázrak
Dva chlapce, provokující se na zasněžené střeše jejich domu, pozorovala právě ze střešního okna, kterým na střechu vylezli. Jen v tenké noční košilce jí byla zima, tváře měla zarudlé mrazem, nedbala ale na to a dál setrvávala na místě. Bosýma nohama stála na přisunité stoličce dokonce na špičkách, přesto jí vykukoval z okna ven maximálně nos, který byl stejně červený, jako její tváře. Díky jejím tmavě hnědým vlasům prakticky splývala s tmou v okně. Nebylo divu, že si jí chlapci, kteří se předhnáněli a soutěžili, ani nevšimli.




Najednou utlumila výkřik, který se proti jení vůli dral ven, do dlaně. Když mladší z chlapců přeskakoval na střechu sousedů po vzoru svého staršího bratra, nedoskočil a zůstal viset rukama zachycenýma za okraj. Vykulila oči. Starší, Will, k němu přistoupil. Nevypadalo to, že mu chce pomoci. Jeho tvář byla chladná. Pevně sevřela víčka. Nemohla se na to dívat.

"Nekřič, princezno." Ozvalo se z Willových úst. Lekla se, že slova byla mířena na ni, že ji Will spozoroval a že ji potrestá. Prudce otevřela oči. Právě ve chvíli, kdy viděla Willa pomáhat Vickymu zpět nahoru. Oddychla si, nejenže Will Vickymu pomohl, ale ani ji nespatřil. To už ale musela rychle zmizet, neboť Will se vracel zpět.

Zalezla rychle do postele a předstírala spánek. Will udělal to stejné. Podivila se. Nevšiml si ani stoličky zanechané pod oknem. Nechápala to. Nechápala nic. Byla ještě moc malá.

O pár let později ve stejné posteli se stejná dívka choulila do stejného klubíčka, jako kdysi. Jen s tím rozdílem, že nyní byla v prázdném temném domě. Nebylo rozsvícené ani jedno jediné světlo a jediným zdrojem tepla byla ona sama a její vlhký dech.

Ležela a rukama si objímala kolena. Taková byla samota. A ona byla sama už moc dlouho. Na rozdíl od jejích bratrů se Antal nerozhodla opustit jejich domov a kráčet ve šlépějích divočiny. Myslela si, že oni budou sami a ona zde ve městě s přáteli. Opak byl pravdou. Její bratři měli pevný spolehlivý tým. Tedy prozatím, nic není věčné a zrada je častá. Ona zůstala sama se svými vzpomínkami.

"Ty náše malá zázračná Marvel." usmál se na Antal Victor. Bylo jí deset. Jemu patnáct. Dvacetiletý William už je opustil pro svůj vlastní život. Přesto si však říkali přezdívkami, jaké si kdysi dali. Marvel, Enemy a Rival. Antal, Victor a William. Nikdo z nich netušil, že se z jejich hrdinských her na dobrodružství Rivala, Enemyho a Marvel stane něco víc. Že Rival, Enemy a Marvel pomalu pohltí své tvůrce. Tedy skoro, Antal se Marvel nikdy úplně nepoddala.

"Zázračná Marvel." špitla dívka schoulená v posteli do prázdna, které ji obklopovalo.

"Či tichá Antal." Oponovala šeptem sama sobě. Již nebyl William, pouze Rival. Již nebyl Victor, pouze Enemy. Možná jen zbytky Victora. Ale Antal pořád byla. Stejně tak Marvel. Antal s ní bojovala, vzdorovala. Zradila. To tvrdili dva bratři. Zradila. Tvrdila i ona sama, ale nelitovala. Marvel se jí nelíbila.

Jim se ale líbila. Líbila se jim Marvel, ne Antal. Neměli rádi Antal. Antal byla moc tichá. Antal byla hloupá. K ničemu. Bála se. Kdo potřebuje malou tichou ufňukanou holku?

"Zázračná Marvel." špitla dívka schoulená v posteli do prázdna, které ji obklopovalo. Opuštěná, zrazená vlastní krví. Nebo to byla ona, kdo zradila?

"Ne. Tichá Antal." řekla dívka rázně, přesto tiše. Již nebyla schoulená v posteli. Již se neukrývala před prázdnem, které ji obklopovalo. Stanula mu tváří v tvář. Sevřela pěsti a i ona jako poslední nakonec toto místo opustila navždy. Opustila Marvel.
 


Komentáře

1 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 11. února 2017 v 22:01 | Reagovat

Je to hrozně hezký, hrozně se mi líbí, jak volíš slova <3

2 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 12. února 2017 v 9:58 | Reagovat

[1]: Wow, on ty povídky někdo čte? Děkuju moc!

3 stuprum stuprum | Web | 13. února 2017 v 13:59 | Reagovat

Sladké, akorát Antal je neštastně zvolená, protože to teď čtu trošku v lihu a vidím dvojmo, a tak mám tendenci ji překřtít na Anal. :(

4 theartemishunter theartemishunter | Web | 13. února 2017 v 20:05 | Reagovat

[3]: Top koment.

5 Siginitou Siginitou | Web | 16. února 2017 v 16:19 | Reagovat

Je to moc krásně nepsané, kéž bych uměla psát tak jak ty, je to opravdu úžasný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama