b jako brno, láska mýho života

19. prosince 2016 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Cesta kolem světa za pár článků
To se takhle Artemis rozhodla, že pojede navštívit lásku svého života, Brno. Vzala s sebou tedy spolužačku (a snad budoucí spolubydlu právě na jedné z brněnských kolejí - sni dál, Artemis) a její kamarádku, domluvily den (a že byl jedinej volnej den sobota, bylo celkem jasný, kterej den to bude) a vyrazily, víceméně spontánně a bez nějakého většího plánu.


Po téměř čtyřhodinovém spánku, neboť když se píše příběh, tak se píše příběh, mě poprvé za můj život vzbudil budík a ne já jeho. S leknutím jsem tedy vystartovala z postele a snažila se rozklepanýma rukama vypnout hlasitě křičící Daleky.

"EXTARMINATE!" Ozvalo se naposledy a já si oddychla. Sakra, nikdy se nenaučím, jak se ten budík vypíná. A to na mě vždy mobilní displej vyplivne jen dvě možnosti - vypnout a odložit. Bratrův vražedný pohled mi neušel. Přešla jsem to tedy a vytratila se z domu na busák, kde jsem počkala na ty dvě bytosti, co se rozhodly mi dělat společnost. Autobus sice zastavil na špatném čísle, nebyl to ale zlej nabručenej dědek a neodjel bez nás, neboť mi čekaly na tom správném, takže první potenciální katastrofa zažehnána. Prostě nám řekl, že zastavil blbě, ať si nastoupíme. Tak jsme si nastoupily. Nečekaně.

Vylezly jsme v Brně na Zvonařce, úspěšně našly záchody a dokonce jsme úspěšně zjistily, odkud vlastně vůbec jedeme domů. Pak byl čas vyrazit hledat Špilberk. Tři osoby, jedna schopná ztratit se na kruhovém objezdu (Ahoj, těší mě.), druhá bloudící prakticky v jakémkoliv větším městě a prosazijící názor "Zlatej náš zapadákov." a třetí pohlcena myšlenkou "Já měla najít busy, vy cestu na Špilas, dělejte si co chcete.", se tedy vydaly. Prně jsme pro jistotu neodbočily vůbec, poté o kousek vedle, ale cesty se stejně sbíhaly, najít Špilberk tedy nebylo až tak nadlidským úkolem, jak jsme si původně myslely.

Prolezly jsme tedy Špilas...

Užily si výhled...

Potkaly krásnej nápis...

A zamířily rovnou do KFC, protože komu by při zdolání tak obrovského kopce nevyhládlo? Nám teda vyhládlo pořádně. Připadaly jsme si chvíli sice jako nenažraná zvířátka, ale sakra, najedly jsme se dobře. Pak už jsem ty dva magory dotáhla na Svoboďák, kde jsem byla donucena je vyfotit u stromku.


Samostatně, spolu, prostě byla jsem profi fotograf, chápete. Samozřejmě, že jsem si zatažení ke stromku nenechala jen tak líbit a zatáhla jsem je ke knihkupectví, kde jsem je nějakou tu minutku zdržela. Minutku. Ehm. Ale mám jeden narozeninovo-vánoční dárek! Pak tito dva Satani zase získali převahu a já byla provlečena přes celý Svoboďák a přes Zelňák. Ale nestěžuju si, já Brno miluju, takže je mi jedno, že Vánoce (Už taky slyšíte, jak divně to slovo zní? Vánoční trhy, Vánoční výzdoba, Vánoční dárek... Brr!).

Cesta domů proběhla relativně v klidu. Bohužel jsem se neztratila a nemohla se zabydlet pod nějakým brňenským mostem, takže se mě jen tak nezbavíte a nezajímavé články vám tu budu psát furt. Dý end. (Ale ty dva magory mám ráda, k? Jednoho z nich jsem sice viděla podruhý v životě, ale... Tak si neberte ty oslovení vážně.)
 


Komentáře

1 Estemis Estemis | 20. prosince 2016 v 17:15 | Reagovat

To je dobře, že sis Brno užila :3
Fotky máš moc pěkné a text k tomu skvěle sepsaný :3 :D
Gratulace, další povedený článek :-P

2 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 20. prosince 2016 v 20:44 | Reagovat

[1]: Fotky toustovač a text sarkastickýho magora, kterej je schopnej políbit zeď, jen protože je v Brně... Uh, máš zajavej vkus!
Totiž, neposlouchej mě, chci jen říct, že ti moc děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama