Beze slov

19. srpna 2016 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Bez významu
Jen směsice písmen, tvořících slova. Jen směsice slov, tvořících věty. Jen směsice vět, tvořících příběh. Příběh bez myšlenky a bez děje, bez významu a bez pointy.


Dešťové kapky jemně dopadaly na silnici a začaly jí dávat tmavší odstín. Tento sladký dešťový tanec ale netrval příliš dlouho, po chvíli se změnil v prudký liják a nemilosrdně smáčel vše, co nebylo schované v úkrytu. Kapky doprovázené bubnujícím zvukem vlastních kroků zuřivě útočily na střechy, jakoby snad chtěly smočit i to, co bylo schované pod nimi.
Ona schovaná rozhodně nebyla. Byla zrovna na cestě domů z práce, tak, jako každý den v tuto hodinu. Vytržená z reality nevěděla o svojí existenci. Až doteď.
Zprvu jí kapky byly nepříjemné a bylo by to tak i zůstalo, kdyby si nezapomněla deštník. Dobře věděla, kde přesně ho ponechala napospas jeho osudu. Včera večer v tom baru... Jak se zamyslela nad zapomenutým deštníkem, přestala se chvět a ošívat při každém dopadu kapky na její rozpálené tělo. Vždyť déšť nebyl vůbec nepříjemný. Krásně ji chladil a ona jakoby v transu zaklonila hlavu, zavřela oči a začala si déšť užívat. Jak ironické. Vždycky se dešti bránila, protože tak byly stanovené lidské normy, aniž by ho okusila. Tak jen stála celá promočená uprostřed opuštěného chodníku a ponořila se do vlastních myšlenek. Znovu se v sobě ztratila.
Pršelo už delší chvíli, noc už stihla vystřídat den, ale jemu déšť nikdy nevadil. Měl sice kapuci své černé mikiny přetaženou přes hlavu, ale promočená látka mu spíš přitěžovala. Jenže si na kapuce zvykl, měl tak svoje soukromí alespoň co se obličeje týče. Když odbočoval do vedlejší uličky, na chvíli zrak odlepil od země a rozhlédl se. Překvapilo ho, že tu někdo je v tuto pozdní hodinu a navíc za deště, který už ale pomalu ustával. Opřel se o roh budovy, založil si ruce na prsou a s mírným úšklebkem na rtech pozoroval osobu před sebou.
S poslední kapkou dopadající na její obličej se s trhnutím probrala. Prvním šokem pro ni bylo, že už je tma a na některých místech přes ustupující mraky prosvítaly hvězdy. Druhým překvapením byl pobavený výraz jejího sledujícího. Zamračila se, a přestože zdejší čtvrť dobře znala, se pokusila pohledem skenujícím okolo sebe najít nějaké hodiny za účelem zjištění času, i když dobře věděla, že tu žádné nejsou.
Pobavený ji s úšklebkem na rtech sledoval. Zabručela a rozešla se. Prošla okolo něj, nevěnovala mu ani pohled a zamířila k sobě domů, mohla-li ten malý byt, kam se chodila jen vyspat, neboť v ní vyvolával nepříjemný pocit, považovat za domov. Pobavený se za ní rozešel.
Když se ocitl za ní, chytil ji za rameno a zavrtěl hlavou, když se na něj otočila. Zalapala po dechu, ani si nevšimla, že šel za ní, natož, že ji dohnal. Když se vzpamatovala z šoku, znovu se zamračila a tvrdohlavě vykročila znovu vpřed. Pobavený si řekl, že takhle Zasněnou nepřesvědčí. Vlastně si myslel, že ji nepřesvědčí vůbec. Než se stihla otočit a podívat se, jestli ji hodlá pořád otravovat, už tam nebyl.
Za zatáčkou si ale pomyslela, že ji možná zastavoval právem. Ulička vypadala úplně jinak než za denního světla. Na rozdíl ode dne, kdy byla úplně prázdná, se tu v noci potloukalo dost prapodivných existencí. Vlastně v noci ta ulička dost žila. Na jinak holých stěnách visely cedule s názvy míst, o kterých raději ani nechtěla vědět, co jsou zač. U zdí postávaly prostitutky a drogoví dealeři, jeden asičíšník z jednoho z barů se jí snažil nacpat drink zdarma, o jehož obsahu silně pochybovala, a dokonce se jí naskytl pohled na prostitutku a klienta mající akt před zraky všech, nikdo si jich ale nevšímal.
V duchu okřikla svoji zbabělost a zatlačila myšlenky na zběsilý útěk. Vždyť je tu spousta lidí, nikdo by jí při tolika svědcích nic neudělal, kdyby nebyl úplný blázen. Navíc si jí až na dotěrného číšníka a pár přísných pohledů nikdo moc nevšímal.
Konec uličky se změnil, méně podniků, méně prostitutek, méně dealerů, ale více osob v opilém stavu, zdrogovaném, nebo v obou zároveň. Když spatřila bránící se dívku uprostřed jejich hloučku, okamžitě svoji teorii "nic se mi nemůže stát" zakopala tak hluboko pod zem, jak jen dovedla. Ale třeba si jí nebudou všímat, když mají na starosti... Začala panikařit, neboť se pár z nich začalo věnovat jinému zájmu, než té nebohé dívce - přesněji řečeno jí. Útěk už nepřipadal v úvahu, přední stranu bránili oni sami vlastními těla a zadní, určitě tam mají své lidi. Byla v pasti, A přeci jen jí oči blýskly k naději opírající se na samotném konci uličky. Jednu nohu měl opřenou vzadu o zeď, ruce v kapsách, hlavu s kapucí skloněnou a v ústech zapálenou cigaretu. Byla si jistá, že je to pan Pobavený.
Pan Pobavený tedy zvedl zrak, jakoby vycítil, že ho její pohled propichuje. S klidnou kamennou tváří se přiblížil k bandě chlápků a jen pokývl. Ti ji okamžitě pustili. Strčil do ní směrem z uličky a ona jen klopýtla. Na jeho jasně říkající pokyn hlavou, aby odsud zmizela, se dala na útěk a zastavila se, až když za sebou doma zamkla dveře. Nikdy nebyla tak ráda, že je mezi těmito čtyřmi stěnami v obývacím pokoji tak, jako dnes.
On mezitím ignoroval vražedné pohledy těch, kterým právě sebral kořist. Vlastně dvě kořisti. Měl tady sice jméno a oni mu v tomhle ustoupili, ale kdyby se navážel do jejich pohledů, asi by už jejich pohár trpělivosti přetekl. Přeci jen jich bylo o hodně víc. A byli silnější. Nikdy nikdo nechápal, jak si tu pan Pobavený mohl udělat takové jméno. Nebyl silný, bohatý ani vlivný. Vlivným se stal až zde. Byl rychlý a hbitý. A byl to lhář.
Když se vymotal z myšlenek na minulost, všiml si, že už opustil Uličku a mířil směrem, kterým se vypařila Zasněná. A jeho úmysl nebyl tak čistý, jako jeho pomoc zde. Zasněná už byla ve svém vnitřním světě a Zasněná také spatřila Uličku. Ušklíbl se. Stáhne Zasněnou s sebou do Pekel společnosti. Ale teď... Miloval toulat se nocí.
Ráno čekal na TOM rohu. Na obličeji stejný úšklebek, jako včera, čekal na slečnu Zasněnou. Věděl, že tudy projde. Ačkoliv se možná vyhne Uličce, tenhle roh byl dostatečně daleko na to, aby přes něj stále vedla nejkratší cesta, chodí-li tudy každý den. A on věděl, že chodí, protože člověk se jen tak nezasní na novém místě.
Nemýlil se. Nemusel ani čekat dlouho, opravdu tudy procházela. Byla překvapená. Vypadala tak roztomile. Ze zákeřného úšklebku pana Pobaveného jí přebíhal mráz po zádech. Přesto na něj však pokývla. Vděčí mu za život, nebo alespoň za čest. Pan Pobavený věděl, že pokývnutí bylo spíš na znamení díků, přesto si to přetvořil na znamení, aby se k ní připojil. To se Zasněné moc nelíbilo, lehce se zamračila, ale nic neřekla. Ani on nic neříkal. Šel prostě s ní.
Rozloučil se s ní kývnutí hlavou. Zasněná dívka nechtěla být pozadu a kývnutí lehce oplatila. Po tváři se mu rozběhl onen úšklebek. Pan Pobavený zmizel stejně rychle, jako minule, tak mohla pokračovat v cestě. Přemítala, proč s ní šel, když neměl ani v úmyslu se na nic vyptávat. Jeho společnost jí byla nepříjemná. Odpoledne půjde rozhodně jinou cestou.
Nemusela se mu ani vyhýbat, nečekal na ni. Věděl, že ji nakonec ovládne zvědavost a bude ho vyhlížet sama. Ne ze strachu, že ji sleduje, ale z touhy dozvědět se víc. O Uličce. O něm. Takoví lidé jsou, mají potřebu všechno zjišťovat, hledat, vědět. Sbírají informace.
Jako vždy měl pravdu. A jako vždy byl přesný jak hodinky. Objevil se jí na očích, zrovna když po něm začala pátrat.
Když ho spatřila, přeběhl jí mráz po zádech, chtěla si to rozmyslet a utéct, přitom ji jeho samotný vzhled neděsil, jeho se nebála. Bála se toho, co je uvnitř. Byl tajemný a děsivý. Věděla, že jí nechce ublížit, alespoň ne hned a ne fyzicky. Ale nedůvěřovala mu, byla ostražitá. Přesto, když byla až u něj, ze své ostražitosti upustila. Jeho přítomnost na ni tentokrát nepůsobila napjatě. Z ní opadl veškerý strach a děsivý úšklebek pana Pobaveného vnímala jako jeho normální úsměv.

On věděl o jejích výpadcích z reality. Byly tak očividné. Vzal do rukou cíp šátku, který měla kolem krku. Na zimu bylo sice celkem teplo (a deštivo), nicméně ten šátek byl tenoučký, možná spíš jen na lehké zahalení krku bez úmyslu zabránit prochladnutí jako v tuhých zimách. Jemně za něj zatáhl a ona v tu chvíli nasála jeho vůni. Byla tak zvláštní.
 


Komentáře

1 Jeffery the killer Jeffery the killer | 29. srpna 2016 v 3:10 | Reagovat

Tý vado tak to je napínavý! Fakt super!
Bude další díl? :D?

2 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 29. srpna 2016 v 9:04 | Reagovat

[1]: Doufám, že ano. To záleží na počtu bezesných nocí a na poměru inspirace ku existenční krizi. Děkuji!

3 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 1. září 2016 v 19:23 | Reagovat

Pěkné :-?  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama