Bez myšlenek

5. srpna 2016 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Bez významu
Jen směsice písmen, tvořících slova. Jen směsice slov, tvořících věty. Jen směsice vět, tvořících příběh. Příběh bez myšlenky a bez děje, bez významu a bez pointy.


Bezmyšlenkovitě se procházela po opuštěném městě. Proč opuštěném? Bylo brzy ráno, dostatečně brzy na to, aby se městem snášel mlžný opar a aby bylo město liduprázdné, zároveň ale dostatečně pozdě na to, aby už bylo světlo. Ne, že by na světlo čekala, toulala se již celou noc, ale opuštěné město ve tmě není tak děsivé, jako opuštěné město za světla. V noci, když je tma, je jasné, že každý spí. Ale kdyby nevěděla, že je teprve brzy ráno a že všichni pořád ještě spí, nejspíš by začala vymýšlet apokalyptické scénáře o tom, že je posledním přeživším člověkem. Lehký opar působil jako obyčejný mlžný den v jakoukoliv hodinu, jenže ona doopravdy věděla, že je brzy ráno, a proto ji tyto myšlenky netrápily.
Jak se připozdívalo, ulice se začaly plnit lidmi chvátajícími do práce s kelímkem kupovaného kafe z automatů v jedné ruce a taškami plnými nepotřebnými potřebami v ruce druhé. Tato vlna lidí běžících na autopilota pro ni byla znamením k tomu, aby se stáhla do menších uliček města. Společnost jí nevadila, ale potřebovala si od ní odpočinout. Sice strávila o samotě celou noc, jenomže to bylo málo. Chtěla víc. Potřebovala víc.
Nezamyslela se, to ne, ale stejně nevěděla, jak se z malých uliček města dostala na kraj lesíka, který byl kousek od města. Prostě na nic nemyslela a nechala nohy, ať ji někam zanesou. V tom stála u malé jeskyňky pod jedním svahem v lesíku. Zajímavé, nikdy nevěděla, že tu ta jeskyňka je, přitom tu bývala často. Ne sice tak často, jako v noci v prázdných ulicích města, ale často natolik, aby ji překvapilo něco tak zřetelného, jako tato jeskyňka.
Vkročila tedy do ní s nadějí, že objeví něco magicky jiného a nečekaného, proto pro ni bylo velkým zklamáním, když zjistila, že jeskyňka je maximálně dva metry hluboká a až na pár hmyzáků naprosto prázdná.
Najednou stála opět ve městě, tentokrát před panelákem, ve kterém bydlela. Sakra, asi by měla dávat větší pozor na to, co dělá. Vkročila tedy do jejího bytu v úmyslu trochu se prospat před ukončením jejího pracovního volna. Usnout se jí ale nedařilo, což bylo po tolika hodinách nespánku celkem zvláštní, obzvlášť pro ni, věčně unavenou.
Opět nevěděla jak, ale ocitla se na odpolední směně v baru, kde dělala u výčepu. Znovu se v duchu pokárala za to, že to zase udělala, a řekla si, že už to musí přestat. Nemůže věčně přeskakovat celé hodiny jejího života jako nějaký robot, nemůže jezdit na autopilota. Vždyť kdysi to byla její odlišnost od těch chodících bezduchých schránek. A teď? Je na tom hůř než oni, jede v tom až po uši, jakoby to byla nějaká droga.
Poprvé po dlouhé době se ponořila do hlubších myšlenek. Přemýšlela o tom, jak se z ní stalo něco, čím pohrdala, něco, od čeho se tak snažila odlišit. Vždy ráda chodívala v prázdných ulicích a užívala si pohled na ně, pohled na všechno. Teď už chůzi v nich nevnímá a jediné, co se nezměnilo, bylo to, že neexistuje žádný cíl její cesty. Ale cesta samotná, ta ztratila veškerý smysl, když si uvědomila, co dělá. Když si uvědomila, že už nejde přestat.
A tak si i ona postupem času přestala tuto skutečnost uvědomovat. Už nevnímala, že je něčím, čím pohrdá. Už vnímala svůj život jen jako nudný stereotypní kolotoč. Spánek, kafe, práce, spánek, kafe, práce, spánek, kafe, práce, spánek…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama