Pokus o creepypastu aneb léto u koní

25. července 2016 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Rádoby literární veledíla
Pročítala jsem si blog STIAK a pár jejích článků mi dodalo inspiraci k tomu, abych napsala takovej pokus o creepypastu. Nikdy jsem nic takového nepsala, takže to bude rozhodně hrozný, proto bych vás chtěla poprosit - zdrbejte mě do komentářů, vytkněte mi chyby - chci se poučit. Teď už tedy jen doufám, že to nebude tak hrozný, abyste přišli o zdravej rozum a nestala se z toho zbraň hromadného ničení. Tak tedy... Přežijte!



Kdysi jsem jezdívala na ranč kousek od našeho města, které leží na jihovýchodní Vysočině. Když jsem sedla na kolo, byla jsem tam za čtvrt hodinky, proto nebylo nic zvláštního, že jsem u koní přes léto trávila celé dny, od rána až do pozdního večera. Často jsme tam i spávaly s ostatníma, bylo tam plně zařízené zázemí - postele, sprcha, dokonce i kuchyňka. Celý areál ranče byl rozlehlý, spousta budov, které byly většinou prázdné, protože koně pobývali na obrovských pastvinách, mezi budovami a ohradami byla spousta tújí, kousek od ranče malý lesík, celý areál víceméně pobízel k tomu hrát tam schovávanou. A v jakou denní dobu je lepší se schovávat, než právě v noci, kdy je mimo město naprostá tma?
A tak jsme se tedy během pěti minut jednoho večera rozhodly, že u koní zase přespíme. Zavolaly jsme rodičům, aby neměli strach, udělaly veškerou práci, kterou nám majitel zadal, a už jsme stály před hlavní budovou rozhodujíce se, která z nás šesti bude pikat. Padlo to na jednu z novějších holek - Sáru. Když si Sára zakryla oči a začala nahlas odpočítávat od šedesáti, rozhlédla jsem se po okolí, kam by asi bylo nejvhodnější se schovat. Nestihla jsem se ani pořádně rozhlédnout, když mě Katka popadla za ruku a táhla směrem k zadní části ranče, která je nejblíže lesu (přestože to do lesa ještě nějaký ten kousek je). Dobře jsem věděla, co má v úmyslu, chtěla se schovat se mnou a povídat si, aby neumřela nudou. Nijak jsem jí neoponovala a nechala jsem se táhnout, přeci jen - mě hry nikdy nebavily a její chuť neumřít nudou jsem s ní sdílela.
Skončily jsme skrčené až na konci poslední řady tújí a dusily jsme smích do dlaní, když Sára prohrábla túje rukou těsně nad našimi hlavami, ale nevšimla si nás. Byly jsme poslední dvě, které nenašla. Když tedy usoudila, že tady nejsme, zamířila zpět do přednějších částí ve snaze nás zkusit najít ještě tam, i když už nás tam hledala. Znovu jsme se pustily do tichého hovoru šeptem, když jsme uslyšely tichý vzdech a rozbití skla o asfaltovou cestu, která vedla podél ranče, přes lesík a končila až v další vesnici. Ráně jsme nevěnovaly pozornost, protože nedaleko ranče je také romská osada a její obyvatelé s oblibou v noci courají po okolí - nebylo by to poprvé, co bychom někoho z nich takto na přespávačce potkaly. Nikdy nikdo z nich nevstoupil do areálu, takže jsme to neřešily. Nejspíš byl opilý a lahev s alkoholem mu upadla.
Už jsme se chtěly znovu pouštět do hovoru o tom, co který kůň umí a neumí, když se stejný tichý vzdech ozval znovu, tentokrát však podstatně blíže a bylo jasné, že osoba už je v areálu. Naštvaně jsem se zvedla. Mám v některých ohledech docela výbušnou povahu. Rázným krokem jsem se vydala směrem k plotu, od kterého jsme vzdech zaslechly, a spustila jsem monolog o tom, jak tu ta osoba nemá co pohledávat, že tohle je soukromý pozemek. Jenže jsem došla až k plotu a nikoho nepotkala. Chtěla jsem se rozhlédnout kolem a zjistit, kam se osoba poděla, ale oči mi padly na silnici, na které ta osoba ležela nejspíš v kalužině alkoholu z rozbité lahve. Druhý vzdech jsem tedy přisoudila fantazii a vracela jsem se za Katkou v úmyslu říct jí, že už se vrátíme za ostatními. Nebyla tam. Sarkasticky jsem si zamumla, že je to náramně vtipný, a vydala jsem se za ostatními sama.
Katka tam nebyla. Řekly jsme si, že ji tedy ještě chvíli budeme hledat, když ji to tak baví. Kdybychom ji nenašly, půjdeme zpátky, však ona se vrátí, nikoho nemůže bavit schovávat se v keři celou noc o samotě. No, tohle jsme praktikovat nemusely, za chvíli se objevila s poněkud vystrašeným výrazem a na otázku, kde byla, zakoktala, že nikde. Další z jejích vtípků, dělá je tak často, že ani nejsou vtipné. Zakroutila jsem nad tím hlavou a zeptala se ostatních, jestli už půjdeme dovnitř.
Ráno jsem vstala dřív a chtěla se trochu projít po cestě. Potichu jsem tedy odešla a zamířila po asfaltce směrem k lesu. Pousmála jsem se nad tím, že opilá osoba pořád okupuje prostředek silnice - musel si přihnout pořádně. Když ale přijdu blíž, všímám si, že louže pod ním není alkohol, ale krev. Rychle lovím z kapsy mobilní telefon a vytáčím záchranku, i když je mi jasné, že s takovou louží krve pod ním už nějakou dobu není mezi živými. Do telefonu diktuju adresu a popisuju místo, oči pořád upřené na těle ležícím přede mnou. Čekám na příjezd sanitky a všímám si drobných stop vedoucích z kaluže. Na první pohled vypadají jenom jako kapky krve, které dopadly na zem v prapodivném uspořádání, nicméně po chvilce zírání na ně docházím k závěru, že to opravdu vypadá jako stopy nějakého hmyzu, jen mnohonásobně většího. Ty vzdechy také musel vydat vrah. A mně v tu chvíli napadá - Katka to viděla. Viděla to, co ho zabilo.
Nikdy už o tom nepromluvila. Tvrdila, že byla celou dobu na tom stejném místě, že jsme jen moc stupidní na to, abychom ji našly. Policie tvrdí, že se zabil, protože dopadl na střepy z lahve, kterou předtím upustil. Já ale vím, že to říkají jen proto, že neví, co se stalo. Neví, co ho zabilo, nebo si to nechtějí připustit. Já to vím. Sice jsem to neviděla, ale vím, že to tady žije. A vím, že na ranči už nikdy v životě nebudu spát.
 


Komentáře

1 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 25. července 2016 v 17:35 | Reagovat

OMGGG!
To je fakt naprosto.. AWWW!<3 Vůbec bych nepoznala, že je to tvoje první creepy povídka! Píšeš úplně úžasně! Nevím, co bych tomu vytkla.. Fakt, skvělý! :33

2 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 25. července 2016 v 19:51 | Reagovat

[1]: Wau, díky moc!

3 Ticci Jirka Ticci Jirka | 3. srpna 2016 v 10:49 | Reagovat

Toto je opravdu super.
Tady není nic, co by se ti mělo vytknou.
Není to žádné cliche o dítěti, který se zblázní a všechny pobije.
Jestli to je opravdu tvá první fanfikce, tak opravdu WOW!
Píšeš fakt skvěle.
Určitě pokračuj a piš i další fanfikce. C:

4 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 3. srpna 2016 v 19:49 | Reagovat

[3]: Páni, takový pozitivní ohlas jsem nečkala! Děkuju moc.

5 Palpita Palpita | 25. srpna 2016 v 12:05 | Reagovat

To je fakt super creepypasta :) Máš to fakt hezky napsaný, povedlo se ti to.

6 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 25. srpna 2016 v 18:57 | Reagovat

[5]: Děkuju moc. Ani nevíte, jakou mám radost, že se to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama