Lovkyně z Gallifrey

20. července 2016 v 14:46 | The Artemis Hunter |  Rádoby literární veledíla
Fanfikce na Doctora Who bez Doctora Who. Snažila jsem se, aby to nebyla obyčejná fanfikce, tak doufám, že se záměr nemine s účinkem. V dobách temných, kdy jsem ji měla zveřejněnou na Wattpadu si pár čtenářů našla a celkem se té hrstce lidí líbila (chci říct, pochválil mi ji sám Blackthunder, heč!). No, ehm, ten konec se mi vůbec ale vůbec nelíbí, jenomže jak to začalo mít čtenáře, tak jsem to začala psát pro ně a ne pro sebe, takže kdybych to neukončila, nejspíš by to dopadlo hodně, ale hodně špatně. Ehm, prosím, neumřete mi tady u čtení tohodle, ano?



Sluneční paprsky ji zlehka lechtaly na obličeji, když se probudila. Neotevírala oči, jen ležela, vyčkávala a snažila se užít si poslední chvíle, než bude muset oči otevřít a naplno se probrat do reality, že bude muset vstát.
A jako by to vycítila, otevřela oči a upřela zrak před sebe přesně v tu chvíli, kdy slunečním paprskům cosi zabránilo pronikat až na její obličej. Posadila se jediným ladným pohybem a podívala se nad sebe, aby zjistila, kdo nebo co zabránilo paprskům šimrat jí na obličeji. Nad ní se tyčila postava, schválně stojící přesně tak, aby paprskům šimravé dotyky překazila v domnění, že ji to probudí. Ona byla ovšem rychlejší a osobu si už ze sedě prohlížela. Doslova skenovala pohledem obrys osoby tyčící se nad ní a přes teď už otravné paprsky se snažila zachytit i detaily, které nebyly v ranním slunci k rozpoznání. Bylo ovšem zcela zřetelné, že osoba stojící nad její maličkostí byla muž, oblečený v obleku. Předmět, který muž držel v ruce, nedokázala identifikovat stejně tak, jako nedokázala identifikovat spoustu drobností kvůli slunci. Ladně podstrčila nohy pod sebe a rychlým pohybem si stoupla. Tím se dostala do bližší vzdálenosti k obličeji muže a mohla tak pozorovat dokonale oholenou tvář, delší vlasy havraní barvy po ramena sčesané dozadu a poměrně přísný pohled jinak zářivě a až ledově modrýma očima, které jí připomínaly její vlastní oči. Nevěděla proč, ale nedokázala odtrhnout pohled od jeho očí, které ji záhadným způsobem, dalo by se říct, hypnotizovaly. Přesto dokázala koutkem oka postřehnout další detaily. Muž měl výrazný, ostrý nos a přes krk měl navolno puštěnou jedovatě zelenou šálu. Byla o hodně menší než on, takže kdyby se dívala přímo před sebe, dívala by se na jeho hruď a kousek krku, proto musela mít hlavu lehce zakloněnou, aby mohla zrak upírat do jeho záhadných a okouzlujících očí.
I přes kratičkou dobu pár sekund stihla postřehnout všechny tyto detaily, delší čas neměla, neboť ji muž uchopil za zápěstí svými dlouhými prsty. Rozběhl se nějakým směrem a ona se možná až příliš poslušně vydala za ním. Když běžela za ním, uvědomila si, že je ní ten muž hodně podobný. Jak očima, tak vlasy, protože ty její byly také havraní barvy, i když delší a mírně vlnité, byl hubený a ona také. Za běhu také zvládla identifikovat předmět, který muž držel v druhé ruce. Jednalo se o zlatou hůl. Na co ji měl někdo takový, jako je on, někdo, kdo umí tak rychle běhat, to ale netušila. Jak běželi, sledovala jak za ním vlaje černý kabát, který měl rozeplý, a jedovatě zelená šála.
Muž začal zrychlovat a ona byla donucena zrychlit také, ale nedělalo jí to ani sebemenší problém, už na pohled bylo vidět, že je zvyklá běhat, jenom natáhla krok a hadce mu stíhala. Vedl ji nejrůznějšími ulicemi a uličkami, vypadalo to, jako by se chtěl někomu ztratit, někomu, kdo je honí. Otočila hlavu a podívala se za sebe a opravdu spatřila rozmazanou šmouhu, která se za nimi hnala. Nestihla zaregistrovat ani sebemenší detail, protože ve spěchu byla nucena sledovat cestu před sebou. Také by jí pomohlo, kdyby pustil její zápěstí, ale nevypadalo, že to má muž v plánu. Po chvilce, která mohla být minutou stejně jako půlhodinou, začali zpomalovat, až se zastavili úplně. Soudila, že utekli, a ohlédla se. Nikdo tam nebyl. Muž ale neváhal a zatáhl ji za zápěstí do nějakých dveří.
Na to, jak budova vypadala zvenku oprýskaně a zastarale, vevnitř byla moderně zařízená. Hned od pohledu bylo jasné, že místnost, kam vstoupili, sloužila jako jakási čekárna. Byla sice malá, ale byly tam dva stoly a u každého čtyři židle, každý stůl na jiné straně od dveří, kterými vešli. Byli tam také čtvery dveře i s těmi, kterými přišli, přesně uprostřed každé stěny čtvercové místnosti. Dveře nebyly nijak označeny, tudíž se pravděpodobně nejednalo o veřejné místo, čímž trochu postrádá smysl čekárna umístěná zde. Muž ale na nic nečekal a vedl ji do dveří naproti.
Když vstoupili do další místnosti, byla už naprosto zmatená. Tato místnost oproti předchozí moderní byla zařízena starodávně a nacházela se tam spousta starožitností. Velké hodiny u stěny, na zdech visely staré obrazy, vzadu bylo okno a u něj zastaralý dřevěný stůl postaven tak, aby se mezi něj a okno vešla židle. Před stolem byla druhá židle a bylo očividné, že sloužili k rozhovoru dvou osob, majitele a klienta. Muž zamkl dveře a pustil její ruku. Pokynul hlavou na znamení, že se má posadit a sám si sedl na židli za stůl. Posadila se a vyčkávala. Po chvilce, která mohla být jakkoli dlouhá stejně tak, jako při běhu, muž promluvil.
Překvapil ji jeho hlas. Nebyl totiž úplně hluboký a hrubý, což očekávala, ale spíše jemný a možná i trochu něžný. Byl melodický a houpal se jak drobné vlnky na moři. Ten hlas na ni působil uklidňujícím způsobem, když ho slyšela mluvit, jako by se nic nedělo, jako by byla jen malá holčička zachumlaná v peřině, které maminka čte pohádku na dobrou noc. Až na to, že jí maminka nikdy nečetla na dobrou noc. Zaposlouchala se do jeho slov.
"Jistě nemáte tušení, proč jste tu. A jak jste si určitě všimla, někdo mne pronásleduje. Tak tedy rovnou k věci. Víme, co jste zač. Víme, koho hledáte. Můžeme vám pomoci, neboť se ho snažíme také najít. Ale potřebujeme vaši spolupráci. Tom." stoupl si, podal jí ruku a představil se. Nebyla si moc jistá, nebyla si ani trochu jistá, jestli tomu muži, Tomovi, může důvěřovat. Vlastně mu nevěřila. Jak ni dokázal najít? Jak může vědět kdo je a co hledá? Jak to zjistil? Chvíli váhala. Ale postavila se a stiskla Tomovu ruku. Měl pevný stisk, což už poznala, když ji chytil za zápěstí. Tímto stiskem mu utvrdila spolupráci.
"Lovkyně." řekla prostě a oba se posadili. Ani se nad tím jménem nepodivil, pouze přikývl. Co ji také děsilo, byl fakt, že ten muž ji právě před chvílí našel spát na ulici. Ona ale jinak nemohla. Opřela si lokty o stůl. Znovu se mu zadívala do očí. A v tu chvíli poznala, že nelže. Jak to věděla? Kdoví, ale věřila mu. Tom pokračoval.
"Dáme nám vaše informace a vy nám dáte ty své. Budete bydlet zde v jednom z pokojů. Chceme vědět o vašich pohybech mimo budovu, kdybychom vás urychleně potřebovali najít. Vyžadujeme od vás naprostou spolupráci a stoprocentní výkony." řekl bez jakýchkoli otázek a vstal. To byl pokyn i pro ni, postavila se a následovala Toma, který už se mezitím vydal ven ze dveří. Mířil ke dveřím, které byly od těchto vpravo. Za nimi se nacházelo schodiště do dalšího patra. Tam vešli do jakési chodby. Otevřel jedny dveře a pokynul jí, ať vstoupí.
"V případě potřeby jsem ve své pracovně." zavřel za ní dveře. Rozhlédla se, nacházela se v sice malém, ale útulném pokoji. Byly tu ještě jedny dveře, mimo těch, kterými přišla, soudila, že je tam koupelna. Pokoj byl jednoduše vybaven, v levém zadním rohu byla postel a hned vedle ní u levé stěny skříň. Poté ty dveře. Na druhé straně od postele u stěny naproti ní stál pod oknem stůl. Od stolu doprava skoro až do rohu byla menší sedačka, naproti sedačce, na stěně vedle dveří, kterými přišla, visela televize. U stěny úplně vpravo se nacházela knihovna a ještě jedna skříň, ovšem malá. Na zemi nebyl žádný koberec, pouze dřevěná prkna, která byla ale v dobrém stavu. Tom ještě jednou nahlédl do pokoje.
"V jednu hodinu je oběd, rovně po této chodbě a zhruba v půlce jsou prosklené dveře do jídelny." a znovu zavřel. Rozhlédla se znovu po pokoji a uvědomila si, že tam nejsou žádné hodiny. Ona sama také žádné nevlastní. Rychle vykoukla na chodbu, ale Tom už byl pryč. Místo toho si ale naštěstí všimla hodin visících nad dveřmi od schodiště. Bylo teprve třičtvrtě na deset. Rozhodla se, že si dá koupel. Vklouzla do pokoje a zamkla za sebou. Otevřela skříň a vybrala si nějaké nové rifle a tričko, neboť její rifle byly od bláta a tričko jakbysmet. Vešla do koupelny. Byla maličká, ale stačila. Pověsila oblečení na věšák a začala do vany napouštět vodu. Pak se podívala do zrcadla. Vypadala příšerně. Černé vlasy měla rozcuchané, pod levým okem byl krvavý šrám, měla tmavé kruhy pod očima a ušmudlaný obličej. Otočila se a zastavila vodu, vysvlékla se a s hřejivým pocitem si lehla do teplé vody.
Když vylezla z vany po dvou hodinách, voda byla už studená. Vypustila vanu a usušila se. Oblékla se do čistého oblečení a otevřela skříňku pod umyvadlem v domnění, že by zde mohla najít hřeben, což se také stalo. Rozčesala si vlasy, uklidila po sobě koupelnu a vydala se na menší průzkum pokoje. Ani se neobula, boty postavila vedle skříně. Rozhodla se, že zjistí, co za literární díla jí sem dali. Došla ke knihovně a všimla si, že knihy jsou abecedně seřazeny dle autorů. Mohla zde vidět díla od Shakespeara či Villona, ale třeba i Rowlingivé a Tolkiena. Nebyla sice z této planety, ale tyto autory dobře znala, žila tu většinu svého života. Rozhodla se pro básně od Villona a po cestě k posteli s knihou v ruce nakoukla na chodbu na hodiny. Dvanáct přesně. Natáhla se na postel a začetla se do básně ze soutěže v Blois.
Vyrušilo ji zaklepání na dveře. Když odložila knihu, došla ke dveřím a otevřela, nikdo tam nebyl, ale při pohledu na hodiny jí bylo jasné, o co jde. Mešká na oběd. Rychle se vrátila, vklouzla do bot stojících u postele a rychlým krokem se vydala k jídelně, kterou našla bez problému.
Když dorazila a u okénka v jídelně, podobné těm školním, si vyzvedla oběd, rozhlédla se. Tom na ni pokývl hlavou na znamení, že má jít za ním. Sám nejedl, na stole před ním jen ležela čistě bílá obálka. Když přišla a posadila se, Tom se zvedl a přisunul k ní obálku.
"Váš první úkol." řekl prostě a bez jakýchkoli dalších slov odešel. Ona obálku zastrčila do kapsy a nedočkavě hltala oběd v napětí, co za úkol ji asi čeká. Rychle dojedla, vrátila nádobí a spěchala na pokoj, po cestě svírala rukou obálku v kapse.
Konečně je tady, v klidu na pokoji. Nervózně vytáhla obálku a bezmyšlenkovitě ji roztrhla. Vytáhla papír v ní složený a četla. První úkol. První. A i přesto takový. Nemohla uvěřit vlastním očím. Jeho TARDIS, dlouhou dobu opuštěná. Nikdo se do ní nemůže dostat, nikdo ji nemůže přemístit. A jejím úkolem je zkusit se vloupat do jeho TARDIS. Přeložila papír, na kterém byly všechny důležité informace, vzala si bundu a vyrazila vstříc svému prvnímu úkolu.
Naposled nakoukla do papíru a znovu ho vrátila do kapsy. Měla by tu být. Před ní se rozprostíral les, ve kterém se jeho TARDIS údajně nachází.
Váhavě vykročila vpřed. Nebála se tmavého lesa a ani ničeho, co mohlo žít uvnitř, stranou ji držel pocit. Procházela po pěšině a les byl čím dál hlubší. Světlo, které pronikalo skrz koruny stromů, její tvář ozařovalo méně a méně, až se zastavilo na minimu, kdy už bylo v lese opravdu šero.
Šla po trase, která se jí vryla do paměti. Přesně věděla, kde je a kam má jít, přestože tu nikdy nebyla a přestože všechny stromy zde se na první pohled zdály být stejné. Zkušenější oko ale už pozorovalo drobné rozdíly nejen na stromech, ale i okolí. To, že dokázala všechno vnímat opravdu přesně, jí dávalo výhodu. Nemusela se tolik věnovat tomu, kde je a kam jde, neboť to věděla, ale mohla se věnovat hledání.
Hledání, které by bylo úplně zbytečně, kdyby TARDIS nechtěla, nikdy by ji nenašla. Ale TARDIS jakoby ji k sobě volala. Nevěděla jak, ale věděla kudy. Věděla, kudy má jít a to bylo rozhodující. Ale cítila, že je něco špatně. Hodně špatně. Čím hlouběji do lesa s větší jistotou šla, protože si byla jistá, kam přesně má jít, tím se napětí stupňovalo. Cítila mrazivé pohledy ledových očí všude okolo směřující jen a pouze na ni. Cítila je v zádech, z boků, zepředu i seshora. Téměř je cítila i sama ze sebe. Nic však nedala najevo, snažila se kráčet pořád stejně sebejistě.
Netrvalo dlouho a postřehla prví pohyb. Mráz jí přejel po zádech. Ne strachem, snad vzrušením. Jenže takhle ji nenajde. Musí být sama. Musí se jich zbavit. Vybočila ze směru, kterým šla. Své kroky stáčela kousek po kousku doleva. Pečlivě sledovala krajinu a snažila se zapamatovat si co nejvíce detailů pro případ, že by se ztratila, ale byla si jistá, že ona by jí cestu ven ukázala. Bloudila dlouho. Minuty. Hodiny. Možná i dny. V tmavém lese nepoznala, je-li den či noc. Nepočítala, jak dlouho tam strávila. Soustředila se na svůj úkol. Kličkovala mezi stromy a správným směrem se vydala až když napětí upadlo a necítila mrazivé pohledy. Až když si byla jistá, že je opravdu sama.
Po delší chvíli se zastavila. Náhle, prudce. Cítila, že je hned před ní. Ruce se jí chvěly. Jednu opatrně zvedla a pomalu ji natahovala před sebe. Teprve teď se dozví, jestli ji opravdu nechá... Centimetr po centimetru ruku posouvala až narazila. Pod konečky prstů ucítila obrovský nával energie. Byla tu, stála tu a dotýkala se TARDIS. Nahmatala dveře a zkusila to. Pustila ji dovnitř. A tak vešla, zavřela za sebou a nemohla uvěřit tomu, že je opravdu zde. V Doctorově TARDIS...
Uslyšela tiché cvaknutí, ale nevěnovala mu pozornost. V hloubi duše ale tušila, co to bylo, nicméně se rozhodla svoji myšlenku nepotvrzovat. Její kroky směřovaly k ovládací konzoli TARDIS. Konzole se leskla kovovým leskem, ale když se jí dotkla, projela jí silná energie a jakoby ji odhodila dozadu. Ne prudce, ona jen ucukla rukou. Pak se ozval zvuk nevypnutých brzd. TARDIS odlétala s ní uvnitř. Rozhodla se nechat to. Stejně by ji nepřemluvila. Jen podrážděně zabrbrala a posadila se na zem na místě, kde zrovna stála. Nevěděla, jak dlouho letěly, ale po nějaké době se zvuk nevypnutých brzd přece jen ozval znovu a s ním i tiché cvaknutí.
"Děkuju..." odfrkla si a vydala se ke dveřím. Věděla, že cvakající zvuky vydaly právě ony dveře. Otevřela je a rozhlédla se.
"Děkuju!" řekla znovu a o to víc podrážděně. Byla nikde. Všude kolem byla jen černočerná tma. Nohou zkusila nahmatat neexistující podlahu, ale přesně jak se obávala, marně. Všude jen vzduchoprázdno. Posadila se na okraj TARDIS a nohy svěsila dolů, nechala je houpat se sem a tam. Zády se opřela o stěnu a klížil se jí zrak. Jak dlouho už nespala? Jak dlouho byla v tom lese? Musela přiznat, že i když by jistě ještě vydržela nespat dlouho, pořádný spánek by jí bodl. Ale na to teď nemohla myslet. Ne tady. Kde vlastně? Přesně proto nemohla myslet na spánek. Musela zjistit, kde to vlastně je.
"Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co po mně chceš TADY?" rozpřáhla se rukou směrem do nicoty a otočila se směrem ke konzoli. Nic.
"Opravdu si cením toho, že mi to usnadňuješ..." protočila oči a znovu se zahleděla do prázdna. Snažila se tam zpozorovat jakoukoliv změnu, cokoliv, co by nebyla prázdná nicota. Marně. Černočerná tma ji hypnotizovala, kamkoli se podívala. Kdyby jí alespoň TARDIS ukázala souřadnice nebo něco... Povzdechla si. Houpala nohama v pravidelném rytmu. Sem... Tam... Sem... Tam... Sem... Tam... Její víčka se pomalu zavřela a ona, sedíc v TARDIS, usnula.
Probral ji chlad. Když otevřela oči, padala. Padala tou nicotou.
Nadechla se a rozhlédla. Někde... Počkat, nadechla? Vždyť tu bylo doslova NIC. Ale i pád se zpomaloval. Chápala ještě méně, než před tím. Jasně, před tím ji chránilo ochranné pole a umělá gravitace TARDIS, ale teď?
Nakonec v už opravdu pomalém pádu dopadla na zem. Zem? Žádná tu nebyla, ale přece pod ní byla pevná zem. Na dotyk studená a hladká, jako nějaký kov. Třeba není nikde, co když je to nějaká místnost? Ale černá? Ať se rozhlížela, jak mohla, nikde nebylo nic jiného, než nic. Ani TARDIS neviděla. Ale své ruce viděla, své tělo, nohy... Sice tlumeně, ale viděla. To znamenalo, že někde tady musel být alespoň nějaký zdroj světla.
Po delší chvíli přeci jen spatřila miniaturní zářící bod v dáli. Vydala se bezmyšlenkovitě za ním. Co jiného taky? Musela jít opravdu dlouho, aby na bodu bylo znát, že se alespoň kousek přiblížil. Sledovala ho ale upřeně tak, že zapomněla sledovat okolí. Chyba. Kdyby se jen krátce podívala na zem před sebou, spatřila by nepatrné a téměř neviditelné obrysy jámy. Další padání? Ne. Tohle bylo jen krátké žuchnutí. Gravitace téměř pozemská. Bylo sice dostatečně krátké, aby se nezranila, ale zároveň dost dlouhé, aby se už nedostala zpět.
"Sakra." zaklela nevědomky nahlas. V jámě sice byla větší tma a obrysy jejích rukou se zdály skoro neviditelné, byla alespoň jáma menší. Rukama nahmatala zeď a šla podél ní. Nahmatala rýhu. Že by dveře? Klika. Chytla ji a dveře otevřela. Byly ze stejného materiálu jako zdi a byly zasazeny tak, že zevnitř jámy byly poznatelné jen tou malou rýhou z každé strany a klikou.
Oslepilo ji zářivé světlo. Po chvíli zjistila, že zářivé vlastně vůbec není, spíš tlumené, ale když jde z takové tmy, je zářivá i světluška. Když se rozkoukala, zjistila, že stojí na nějaké ulici, kde jediným zdrojem světla byla rozbitá pouliční lampa. Žádné hvězdy ani měsíce neviděla. Lampa ale nebyla obyčejná, vznášela se přesně uprostřed ulice ve výšce asi pěti metrů. Vypadala jako obyčejná kovová lucerna na elektřinu se skomírající žárovkou. Budova, ze které vyšla, byla obrovská černá krychle. Další domy, které byly v dohledu, vypadaly podobně. Žádné okna, jen dveře totožné se zdmi. Žádné popisky. Nic.
Zaujatá prohlížením domů se pomalu courala ulicí. Nepřirozené ticho přerušoval jen tlumený zvuk jejích kroků. Všude bylo liduprázdno. Horší než to ale bylo, že nevěděla proč... Většinou se totiž pokaždé našel někdo, kdo se i v tu nejdivnější hodinu potuluje venku. Ale tady nikdo. Skoro, jakoby ona byla místní podivín.
Po chvíli potulování se ozvalo ostré zapípání ze všech stran. Znělo to, jako rozhlas. V tu chvíli se obloha s cvaknutím začala roztahovat a zevnitř černý poklop odhaloval ostré slunce této planety, které už bylo vysoko na obloze. Ono víko ale nebylo jediné, viděla, že se tam nachází ještě jiné, (alespoň) zevnitř průhledné. O chvíli později se na stěnách větších domů spustilo promítání jako na billboardech ve velkoměstech. Běžely ranní zprávy. Žena s šedou pletí na obrazovce oznámila datum a čas místní planety a začala předčítat nezáživné zprávy z místní politiky. Uvědomila si, že tomu rozumí, tudíž jí to nejspíš překládala TARDIS. Nezaujatě odtrhla od obrazovky zrak a vzhlédla znovu k obloze. To netrvalo dlouho, protože z domů začala vycházet stvoření totožná reportérce na obrazovce. Ta si jí ale vůbec nevšímala. Snažila se najít cestu na nějaké klidnější místo, ale všechny ulice byly stejně rušné. Žádná auta, jen davy těchto stvoření.
Za nějakou dobu se ulice přeci jen začaly postupně vyprazdňovat. Nakonec už se tam mihlo jen opravdu málo postav. Znovu vzhlédla k obloze. Pořád stejná. V tu chvíli jí to došlo.
"Slunce... Je pořád na stejném místě. Tohle všechno je jen ochrana před zdejším sluncem. Ta planeta se neotáčí..." povídala si pro sebe a ani si neuvědomila, že mluví nahlas. Vedle ní stál jeden z místních.
"Ano. Nikdo si už nepamatuje, jaké to bylo předtím. To už jsou jen legendy..." řekl a odtrhl zrak od oblohy, jeho pohled nyní smiřoval na ni.
"Co vás sem přivádí?" zeptal se. Působil, jakoby neměl žádné emoce. To všichni tady. Chladná kamenná tvář a stejný lhostejný tón hlasu. Prázdné oči a minimální mimika. Působili tak děsivě.
"Já..." uvědomila si, že vlastně nemá, co říct. V hlavě si přehrála, co všechno se stalo a jak se sem dostala. Byla asi jediná možná odpověď na otázku, proč zrovna tady...
"Hledám tu Doctora."
"Kdo je Doctor?" otázal se místní. A ona pocítila, že se ocitla v problému. Z jejich kamenných tváří, lhostejných hlasů a prázdných očí se nedalo vyčíst, jestli lžou, nebo mluví pravdu. Měla pocit, že lže, řekl to s takovou jistotou, jako vrah, který popírá, že zabil ty lidi. Jenže on mluvil pořád stejně. Žádná změna v hlase. Řekl to s takovou jistotou, jako jedničkář ve škole, který odpovídá na naprosto primitivní otázku.
"Jeden známý." řekla jen a pohledem uhnula pryč, na druhou stranu. Opovědí jí bylo mlčení. Čeká, že o něm řekne něco víc? Nebo snad přemýšlí, kdo by mohl být její známý jménem Doctor? Či se naopak snaží uhádnout něco o ní? To, že se ve zdejších obyvatelích nevyznala, ji přivádělo v šílenství. Když už jí dlouhé ticho přišlo nesnesitelné, ohlédla se zpět na místního. Nikdo tam ale nebyl.
S povzdechem nad podivností zdejších obyvatel se pomalu rozešla, aby bloudila monotónními ulicemi, které už zase byly prázdné. Nejspíš jsou všichni v práci. Docela by ji zajímalo, jak to zde funguje.
Opět nevěděla, kolik času uplynulo, ale tak, jak se ráno rozednilo, tak se teď zase setmělo. Ulice se během chvíle naplnily obyvateli proudícími opačným směrem, než ráno - do svých domovů. Jak dlouho tu vůbec trvá den? A jak dlouho noc? Ale tentokrát se na stěnách domů žádné obrazovky, které by mohly odpovědět na její otázky, neukázaly.
Po nějaké chvíli se ulice opět vyprázdnili. Zdrojem světla byly opět už jen pouliční lampy, které levitovaly nad prostředkem ulice. Přes den tam nebyly, byly očividně nastavené tak, aby přiletěly, když se poklop zavírá, a odletěly, když se otevírá. Bezmyšlenkovitě bloudila městem a přemýšlela, proč zrovna tady. Najednou spatřila maličký nepatrný záblesk na zemi. Vydala se za tím zábleskem a čupla si k předmětu, který ležel na zemi. Pak ho vzala do rukou.
"Tak proto zrovna tady..." odpověděla si nahlas a otočila předmět v ruce. Držela totiž knoflík. Knoflík z rukávu Doctorova kabátu.
"Mohla jsi mi to trochu upřesnit a ne mě vyklopit na náhodným místě..." řekla ironickým hlasem, když za sebou uslyšela zvuk nevypnutých brzd Doctorovy TARDIS. Zavřela knoflík v dlani, stoupla si, otočila se a vstoupila do TARDIS. Bylo "zhasnuto".
"Haha, ty jsi tak vtipná." protočila oči, strčila knoflík do kapsy a pomocí rukou, kterýma se dotýkala zábradlí, se dopravila k ovládací konzoli. Bez kletí se cesta potmě ovšem neobešla. Rukama chvíli pátrala po konzoli a poté zmáčkla jedno tlačítko. Místnost zaplavilo jasné světlo a ona byla nucena přimhouřit oči a přivyknout si na to.
"Skvěle, takže jaký další vtip pro mě máš?" TARDIS to vzala do slova a znovu se ozval známý zvuk. Lovkyně se přesunula k obrazovce, napsala něco na klávesnici a čekala, co jí obrazovka ukáže. Nic.
"Jo, jasně. Doufám, že se bavíš." odfrkla si a sedla si na schody čekajíc na přistání. Dlouho se ale nic nedělo. Když usoudila, že ještě jednou zkusí obrazovku, ozval se známý zvuk Doctorovy TARDIS. Nakonec se s třísknutím otevřely dveře a náhlý silný průvan ji táhl ven. Chytila se zábradlí.
"Tak to teda ne, tohle nevzdám!" pronesla trochu pyšným hlasem a sevřela ruce kolem zábradlí, až jí zbělely klouby. TARDIS se jí totiž snažila zbavit. Průvan ji stáhl o pár metrů směrem ke dveřím.
"Nehodlám se znovu proletět černočernou tmou, to ne." zatřásla hlavou a se zaťatými svaly postupovala zpět směrem k řídící konzoli. Po chvíli boji to TARDIS opravdu vzdala a vichřice, která ji táhla ven, ustala. Dveře ovšem zůstaly otevřené. Když už tedy nemusela mhouřit oči, nakoukla ven stále pevně svírajíc zábradlí. Když spatřila, že TARDIS stojí na pevné zemi, ruce povolila a vyšla ven. Za ní se s ránou zavřely dveře a TARDIS znovu odlétala.
"Děkuju pěkně." zabručela a vydala se po písčité zemi rovnou za nosem, zanechávajíc za sebou jen nepatrné stopy, kterých by si nezkušené oko jen stěží všimlo.
Netrvalo dlouho a potkala první obyvatele této planety. Země? Ne, Země to nebyla, ačkoliv obyvatelé byli humanoidi. Víceméně. Jenže narozdíl od lidí ji obyvatelé této planety přivítali se zbraněmi v rukou. A lidské zbraně to vskutku nebyly.
Neozbrojená a unavená byla nucena se vzdát. Nechala se odvést do vězení, kde ji zavřeli do silového pole. Rozhodně ne lidé. Větší záhadou pro ni bylo ale to, že nikdo z nich za celou tu dobu neřekl ani slovo. Telepatie? Možná. Seděla na zemi v tureckém sedu a bezmyšlenkovitě bouchala klouby na rukách o sebe. Ani se nesnažila přemýšlet nad útěkem. Byla už ze všeho tak unavená. Proč ho vůbec hledá? Proč se vůbec snaží? Vlastně si tyto otázky už ani nebyla schopná položit. Její mysl byla prázdná. Možná za to mohlo zdejší prostředí, možná dlouhá doba beze spánku, možná naštvání, možná psychická deprivace. To už se ale nedozvíme.
Nevnímala čas, prostě jen seděla a bouchala klouby, pořád dokola a dokola, nevnímajíc velké modřiny. Upadla do jakéhosi transu, ze kterého ji po neznámé době vytáhl stráže. Bezeslov ji odvedl. Kam? Na popraviště. Na to, jaké zbraně zdejší obyvatelé používali, jakou techniku, popraviště bylo vlastně úplně obyčejné dřevěné, téměř středověké.
A tak tam stála na dřevěném pódiu, nechávajíc si na krk nasadit lano. Čekajíc na smrt bez důvodu. Bezeslova. To ticho ji ničilo. Ani pohyby jakoby nevydávaly tolik hluku, kolik by měly. A tak se jakýkoliv hluk stával rajskou hudbou.
Hledíc před sebe prázdným pohledem ani nevnímala, že jí zmizela podlaha pod nohama. Nevnímajíc, že se jejím plícím nedostává kyslíku. Nevnímajíc, že se jí černí před očima. Nevnímajíc, že hledí tváří v tvář smrti.
Sluneční paprsky ji zlehka lechtaly na obličeji, když se probudila. Neotevírala oči, jen ležela, vyčkávala a snažila se užít si poslední chvíle, než bude muset oči otevřít a naplno se probrat do reality, že bude muset vstát.
A jako by to vycítila, otevřela oči a upřela zrak před sebe přesně v tu chvíli, kdy slunečním paprskům cosi zabránilo pronikat až na její obličej. Posadila se jediným ladným pohybem a podívala se nad sebe, aby zjistila, kdo nebo co zabránilo paprskům šimrat jí na obličeji. Nad ní se tyčila postava, schválně stojící přesně tak, aby paprskům šimravé dotyky překazila v domnění, že ji to probudí. Ona byla ovšem rychlejší a osobu si už ze sedě prohlížela. Doslova skenovala pohledem obrys osoby tyčící se nad ní a přes teď už otravné paprsky se snažila zachytit i detaily, které nebyly v ranním slunci k rozpoznání. Bylo ovšem zcela zřetelné, že osoba stojící nad její maličkostí byla muž, oblečený v obleku. Předmět, který muž držel v ruce nedokázala identifikovat stejně tak, jako nedokázala identifikovat spoustu drobností kvůli slunci.
Muž pomalu natáhl ruku s oním předmětem. Ozvala se rána a z mladé Paní Času vyprchal život stejně, jako když zhasnete světlo.
 


Komentáře

1 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 21. července 2016 v 9:46 | Reagovat

Ta fanfikce je úžasná! To jak to píšeš je skvělé!

2 The Artemis Hunter The Artemis Hunter | Web | 21. července 2016 v 13:45 | Reagovat

[1]: Děkuju nesčetněkrát! Moc si toho vážím, opravdu, dzięki.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama